Rostlinné tuky jsou získávány z rostlin, které hromadí ve svých plodech, semenech nebo jiných částech tuky. Tyto tuky obsahuje např. dužnina a jádra palmy olejné, kokos, olejniny, jako jsou řepka, sója, slunečnice, sezam, podzemnice, světlice, aj. Převážná většina tuků rostlinného původu má ze zdravotního hlediska velmi vhodné složení mastných kyselin, protože obsahují vícenenasycené mastné kyseliny, které mají příznivější vliv na naše zdraví než tuky živočišné. Výjimku tvoří například tuk kokosový a palmojádrový, ve kterém převažují nasycené mastné kyseliny, jež jsou považovány za nevhodné pro zdraví.[

Výživa je soubor biochemických procesů, kterými organismy přijímají organické a anorganické látky nezbytné pro svůj život z vnějšího prostředí. V širším slova smyslu se jako výživa označuje nauka o některých stránkách látkové výměny, zejména o příjmu živin, jejich účelu, přeměnách a využití. Výživa lidí je závislá na konzumaci potravin v nezměněném nebo upraveném stavu. Mohou být rostlinného, živočišného nebo jiného původu. Zvláštní kategorie tvoří potraviny pro zvláštní výživu, doplňky stravy nebo potravními doplňky. Jejich kvalita může být vylepšována přídatnými látkami jako jsou barviva, konzervanty, emulgátory nebo sladidla, nebo i jinak obohacovány například vitamíny nebo stopovými prvky. Energetická hodnota potravin se obvykle vyjadřuje v kilokaloriích nebo joulech.

Zdravá výživa je taková, která udržuje organismus v rovnováze čili v homeostázi. Aby se zabránilo chronickým chorobám, jako jsou například obezita, srdeční choroby, cukrovka nebo rakovina, je nutné, aby konzumované potraviny obsahovaly vyvážené množství živin, dostatečné množství vody, ale především ovoce a zeleninu. Zdravá výživa vyžaduje vyvážený příjem základních živin (bílkoviny, sacharidy a tuky), doplňkových živin (vitamíny, stopové prvky a vlákniny) a dostatečné množství vody, aby nenastala intoxikace organismu nadměrnou spotřebou určité látky.

Vitamíny až na některé výjimky, si heterotrofní organismy nedokážou samy vyrobit, a proto je musí získávat prostřednictvím stravy. Některé vitamíny může organismus získat metabolickou přeměnou provitamínů; například schopnost organismu získat vitamín A z provitamínu A. Vitamíny jsou bezpodmínečně nutné pro růst a životaschopnost všech heterotrofních organismů. V lidském organismu mají především funkci katalyzátorů biochemických reakcí. Podle rozpustnosti dělíme vitamíny na rozpustné v tucích a rozpustné ve vodě. Mezi vitamíny rozpustné ve vodě patří například skupina B-komplex, které slouží často jako koenzymy v důležitých metabolických procesech. Dalším známým vitamínem z této skupiny je vitamín C, který je potřebný k tvorbě pojivových tkání, podporuje vstřebávání železa, stimuluje tvorbu bílých krvinek, vývoj kostí, zubů a chrupavek a celkově podporuje růst. Většina živočichů a rostlin si tento vitamín dokáže vyrobit sama a nepotřebuje žádné jeho přídavky. Lidský organismus je v tomto smyslu velmi "zvláštní", protože si nedokáže přirozenou cestou vitamín C vyrobit. Nadbytek vitamínů rozpustných ve vodě není ve většině případů škodlivý, protože je vylučujeme v moči. U vitamínů rozpustných v tucích (A, D a K) to však nefunguje a jejich přebytek může způsobovat otravu organismu. Zvláštním vitamínem je vitamín F, který se někdy zařazuje mezi esenciální mastné kyseliny. Funkce vitamínu E není přesně známa, ale spolu s vitamínem C pravděpodobně chrání fosfolipidy v buněčných membránách proti oxidaci. Vitamínové preparáty, nazývané antioxidanty, často také vitamín E obsahují. Při nedostatku vitamínů, tzv. hypovitaminóze, se mohou objevovat poruchy funkcí organismu, nebo i velmi vážná onemocnění. Doporučené dávky vitamínů jsou až doposud sporné. Podle jedněch odborníků na výživu jsou dávky stanovené RDA dostatečné, existuje však i názor, že tyto dávky jsou příliš nízké a někteří se dokonce domnívají, že velké dávky vitamínů posílí jejich positivní účinky. Výzkum stále pokračuje a hledá se hlavně vhodné dávkování vitamínů C a E

Živina je látka, kterou organismus potřebuje a přijímá (z vnějšího prostředí) pro svoji výživu a vývoj. V užším slova smyslu jsou živiny organické látky s vyšším obsahem energie, které zajišťují heterotrofním organismům přísun energie a stavebních látek z vnějšího prostředí. Mezi základní živiny patří cukry (sacharidy), tuky ( lipidy), bílkoviny (proteiny).

Sacharidy jsou jedny ze základních přírodních látek v rostlinných i živočišných organismech. Rostliny a ostatní autofototrofní organismy je dokáží vyrábět procesem zvaným fotosyntéza z vody a oxidu uhličitého pomocí sluneční energie. Ostatní organismy jsou závislé na jejich příjmu v potravě. Při krátkodobém nedostatku je mohou syntetizovat z aminokyselin a glycerolu. Sacharidy mají v organismech důležité funkce: - zdroj a krátkodobá zásoba energie (glukóza, fruktóza) - zásobní látky (škrob, glykogen, inulin) - stavební materiál (celulóza, chitin) - složky některých složitějších látek (nukleových kyselin, hormonů, koenzymů). Podle počtu cukerných jednotek dělíme sacharidy na monosacharidy, oligosacharidy, polysacharidy.

Monosacharidy jsou základní sacharidy, které již nelze dále dělit na jednodušší. Jsou základní stavební jednotkou všech složitějších sacharidů - oligosacharidů a polysacharidů. Sacharidy obecně bývají nepřesně nazývány cukry, jako cukry však značíme jen sacharidy sladké chuti, tedy i většinu monosacharidů. Sacharidy jsou nejrozšířenějšími přírodními látkami. Jsou to glukóza, fruktóza (ovocný cukr) a galaktóza (cukr v mateřském mléce)

Oligosacharidy jsou cukry složené z několika (2–10) monosacharidových podjednotek. Mají podobné vlastnosti jako monosacharidy. Z oligosacharidů jsou významné především disacharidy (složené ze dvou monosacharidových podjednotek). Jsou rozpustné ve vodě a mají většinou sladkou chuť. Patří sem maltóza (sladový cukr), laktóza (mléčný cukr) a sacharóza (řepný, třtinový cukr)

V přírodě jsou tyto látky velmi rozšířené. Mezi nejběžnější zástupce polysacharidů patří škrob, glykogen, celulóza, chitin. Hlavními zdroji škrobu jsou brambory, rýže, pšenice a kukuřice. Glykogen je rezervní látkou u živočichů. Celulóza tvoří větší část rostlinné tkáně a je jednou z hlavních složek dřeva (společně s ligninem). Člověk a ostatní živočichové nedokážou celulózu metabolizovat, protože nemají příslušné enzymy.

Metabolismus (z řec. meta – přes, balló – házím) neboli látková přeměna je soubor všech enzymových reakcí (tzv. metabolických drah), při nichž dochází k přeměně látek a energií v buňkách a v živých organismech. Podle směru probíhající změny, která se s komplexní organickou molekulou děje, rozdělujeme metabolismus na anabolismus (výstavbový proces, biosyntéza) a katabolismus (rozkladový proces). Podle alternativní definice je metabolismus látková a energetická výměna, příjem a zpracování živin.

Glykemický index je bezrozměrná veličina, která udává rychlost využití glukózy tělem z určité potraviny. Vychází se z toho, že glukóza má glykemický index roven 100. Glykemický index ovlivňuje mnoho faktorů, jako je obsah vlákniny, postup přípravy, délka vaření dané potraviny apod. Hodnotu GI potraviny nelze brát jako jediný faktor ovlivňující reakci glykémie. Protože rychlost vstřebávání glukózy do krve také ovlivňuje celkové množství tráveniny v žaludku. Pro praxi to znamená to, že z potravin s nižším GI dovede tělo lépe získat a využít glukózu, kterou tyto potraviny obsahují. Také potraviny s nízkým GI nezatěžují organismus velkými výkyvy hladiny glykémie, které mohou přispívat ke vzniku diabetu mellitu II.typu (lidově stařecká cukrovka). Ač je někdy glykemický index užíván jako indikátor míry uvolňování inzulínu do krve, některé potraviny s nízkým glykemickým indexem uvolňují mnoho inzulínu; pro tento účel je lépe vzít v úvahu inzulínový index. Index byl vytvořen Dr. Davidem J. Jenkinsem a jeho kolegy v roce 1981 na Torontské univerzitě.

znamená doplňení, např. stravy při deficitu některé složky..

Stres je funkční stav živého organismu, kdy je tento organismus vystaven mimořádným podmínkám (stresorům), a jeho následné obranné reakce, které mají za cíl zachování homeostázy a zabránit poškození nebo smrti organismu. Druhy stresu - Eustres – pozitivní zátěž, která v přiměřené míře stimuluje jedince k vyšším anebo lepším výkonům, - Distres – nadměrná zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění či dokonce smrt. Psychické reakce zahrnují přizpůsobení, úzkost a depresi. Pokud stres vede k vyšším psychickým nebo fyzickým výkonům, jedná se o eustres. Tento druh stresu patří k hlavním motivačním prvkům lidského konání. Pokud ovšem působení stresu trvá příliš dlouho nebo přesáhne určitou mez (distres), může vést k rozhodnutím, jejichž důsledkem je úzkostné (únik) nebo depresivní (ústup) chování. Fyzické reakce na stres - Mozek, který vyhodnocuje zátěž, řídí nejen chování, které má za cíl tuto zátěž překonat, ale zároveň vyvolává v těle fyziologické reakce umožňující krátkodobě aktivovat rezervy pro útěk nebo boj. Stresová reakce vede k aktivaci mechanismů, které umožňují krátkodobě podávat vysoké výkony v případě nebezpečí, což je dáno využitím rezerv organismu. Tato účelná reakce umožňuje přežití jedince v přírodě. Stejná reakce se však spouští i v případě, že moderní člověk je vystaven psychickým tlakům, které nejsou skutečnou hrozbou pro fyzickou existenci. Způsob života často vede k tomu, že člověk nemůže na stres reagovat bojem nebo útěkem. Pokud není schopen psychický tlak z různých důvodů zvládnout, přechází do stadia distresu, kdy původně užitečné obranné mechanismy začnou tělu škodit. Dlouhodobé psychické problémy právě tímto mechanismem vyvolávají různé zdravotní obtíže, které nejprve přispívají ke snížené kvalitě života. Později se podílejí na rozvoji onemocnění, která představují reálné nebezpečí ohrožení života. Onemocnění, na jejichž vzniku se podílí psychická nepohoda a silné emoce, se souhrnně nazývají psychosomatická, což vystihuje fakt, že stav duše (psyché) a těla (soma) se vzájemně ovlivňují. Rozšířený názor, že lidé trpící psychosomatickými poruchami nepotřebují lékařskou péči, neboť nejsou skutečně nemocní, je nesprávný. Důsledky dlouhodobého působení stresu: V dnešní době vlastně podstupujeme simulované stresové situace, které nevedou k ohrožení života, ale lidská psychika je tak chápe, a právě proto spouští celou řadu těchto život zachraňujících mechanismů. Ale pokud se tyto situace neustále opakují a přetrvávají, dochází z krátkodobějšího hlediska ke „ztuhnutí svalů“. Z dlouhodobého hlediska je zvýšené uvolňování glukózy jedním z faktorů vzniku diabetes mellitus druhého typu (tzv. stařecká cukrovka), často zvýšený tlak je jednou z příčin trvale zvýšeného tlaku (hypertenze). Tím se dostáváme k dnešní nejrozšířenější civilizační nemoci, a tou je ischemická choroba srdeční, jejímž asi nejobávanějším projevem je infarkt myokardu. Stres také působí sníženou odolnost žaludeční sliznice k vnějším vlivům, snížením prokrvení sliznice, a to může vyústit v tzv. stresový vřed žaludku. K jiným možným důsledkům stresu patří zvýšené riziko astmatu.

U živých organismů je to schopnost udržovat stabilní vnitřní prostředí, které je nezbytnou podmínkou jejich fungování a existence, i když se vnější podmínky mění. Příkladem organické homeostázy je udržování acidobazické rovnováhy nebo tělesné teploty.

Vláknina je významná složka potravy, která je sama obtížně stravitelná. Existují dva druhy vlákniny: rozpustná a nerozpustná. Rozpustná vláknina má schopnost absorbovat vodu, bobtnat a v trávicím traktu fermentuje, proto může být zdrojem energie. Reguluje trávení tuků a sacharidů, váže na sebe vodu a tím nabývá na objemu. To vede k pocitu nasycení. Z větší části je živinou pro mikrobiální flóru v trávicím traktu, působí tedy jako tzv. prebiotikum. Nerozpustná vláknina v trávicím traktu nefermentuje, není zdrojem energie. Zvětšuje objem obsahu ve střevech a zkracuje dobu, po kterou tam zůstává potrava. Zejména příznivě se uplatní v tlustém střevě, kde se díky zvětšení objemu stolice naředí odpadní látky, které vznikly při trávení. Ty pak snadněji opouštějí trávicí trakt, který je tak po kratší dobu vystaven styku s potenciálně nebezpečnými látkami. Rozpustná vláknina je obsažená v mnoha druzích potravin včetně následujících: - luštěniny (hrách, sójové boby, fazole) - tobolky a semínka lnu (zdroj rozpustné i nerozpustné vlákniny) - oves, žito, ječmen - některé ovoce (především jablka a banány) a bobule - některá zelenina jako brokolice a mrkev - kořenová zelenina - brambory (jejich slupka obsahuje nerozpustnou vlákninu) - semena psyllia (jen asi ⅔ rozpustné vlákniny). Zdroje nerozpustné vlákniny zahrnují následující: - celozrnná jídla s obsahem zejména slupek - tobolky a semínka lnu (zdroj rozpustné i nerozpustné vlákniny) - obilné slupky, otruby - ořechy a semena - zelenina jako zelené fazole, květák, cuketa, celer - slupky některých druhů ovoce a rajčat. Mezi nejbohatší na vlákninu patří luštěniny, ořechy a semínka, otruby, z ovoce švestky a asijská hruška.

Přestože se využívá stejně jako mnohé obiloviny, mezi pravé obiloviny nepatří, náleží do skupiny pseudoobilovin. Tato rostlina je stará kulturní plodina původem z pohoří And v Bolívii, Peru a Chile, kde byla domestikována a již před 5000 roky byla potravinou Inků žijících na horských plošinách a v kopcovitých údolích. Výraz „quinua“ znamená v jazyce Inků „matka zrno“, s kolonizaci Evropanů přišel úpadek, její pěstování bylo nahrazeno obilovinami, dochovala se jen v odlehlých oblastech Jižní Ameriky. Během růstu se konzumují čerstvé listy v různých salátech a hlavně se používá zralých semen. Mele se z nich mouka, která má výborné vlastnosti ve spojení s obilnou nebo kukuřičnou, na pečení chleba a různých sušenek. Celá semena se používají k vaření kaší, zahušťování polévek i k výrobě cerálií, také se z nich připravuje pálenka „chica“. Mouka z merlíku čilského neobsahuje lepek, je vhodná pro nemocné celiakií. Semena jsou dobrým zdrojem některých vitaminů – thiaminu, riboflavinu, kyseliny listové, beta-karotenu, alfa-tokoferolu a vitaminu C, obsahují 60 % škrobu, 23 % esenciálních bílkovin, 5 % sacharidů, 4 až 9 % tuků, jejich energetická hodnota je 374 kcal/1566 kJ na 100 g. V dnešní době je merlík čilský ceněn hlavně díky vysoké nutriční hodnotě a OSN ho klasifikovalo jako jednu z plodin obsahující velmi vysoké procento bílkovin. NASA jej zařadila jako vhodnou plodinu do výzkumného programu, jehož výsledky by umožnily podporovat a udržet lidský život během dlouhých vesmírných letů řízených člověkem. Je také jednou z plodin zařazených do programu Fair Trade, který mimo jiné garantuje spravedlivou cenu pokrývající náklady na produkci a životní potřeby.

Jedná se o drobná semínka šalvěje hispánské (salvia hispanica). Původně pocházejí z Latinské a Střední Ameriky. V minulosti patřila semínka chia k hlavním potravinám bájných Aztéků. Tito obyvatelé Ameriky vynikali výbornou fyzickou kondicí a zdravím. Na tom se podstatným způsobem podílela i semínka chia. Společně s fazolemi, kukuřicí a amarantem patřila mezi základní kameny aztéckého jídelníčku. Semínka chia, neboli také semínka běžců mají ohromné hydrofilní vlastnosti. Dokáží navázat tolik vody, že zvětší svůj objem až 12x. Díky nim je tělo zevnitř skvěle hydratováno, což má příznivý vliv na jakoukoliv fyzickou zátěž. Obsahují proteiny, kvalitní sacharidy a také tuky. Jsou zdrojem Omega-3 mastných kyselin, které příznivě působí na kardiovaskulární systém. Chia semínka jsou vydatným zdrojem vlákniny, vápníku a antioxidantů. Pokud hledáte přirozený zdroj železa, zinku, fosforu, magnesia a dalších důležitých živin, jsou pro Vás chia semínka jako dělaná. Podle mnoha odborníků mají chia semínka pozitivní vliv na kardiovaskulární systém. Jejich pravidelným užíváním předejdete celé řadě onemocnění. Stačí 2-3 lžíce semínek chia denně a dodržovat zásady racionální stravy.

je množství energie vydané v klidovém stavu v teplotně neutrálním prostředí na lačno. Výdej energie v tomto stavu je dán pouze prací (fungováním) životně důležitých orgánů, jako srdce, plíce, mozek a zbytek nervového systému, jater, ledvin, pohlavních orgánů, svalů a kůže. BMR se snižuje s věkem a ztrátou svalové hmoty. Naopak se zvyšuje díky kardiovaskulárnímu cvičení a nárůstu svalové hmoty. Nemoc, konzumované jídlo a nápoje, teplota prostředí a množství stresu může ovlivnit klidový energetický výdej.

Viscerální tuk se nachází v břišní dutině okolo a uvnitř našich orgánů a slouží k jejich ochraně. Proto se mu také někdy říká tuk útrobní nebo též orgánový. V případě, že máme tohoto tuku nadbytek, může nás mnohem více ohrozit než tuk podkožní. Viscerální tuk je velice úzce spojen s hyperlipidémií, což je vyšší hladina tuků v krvi. To může vést k závažným chronickým chorobám, zvláště k cukrovce i k akutním onemocněním jako srdeční infarkt a mozková mrtvice. Zákeřnost viscerálního tuku spočívá v tom, že jedinec často neví, že trpí jeho nadbytkem. Zatímco podkožní tuk nám svůj nadbytek ukazuje až příliš okatě, viscerální tuk je skrytý. Určitým viditelným signálem může být pouze větší obvod pasu. Zajímavé je, že množství viscerálního tuku není závislé na množství podkožního tuku v těle, jinými slovy i v případě, že netrpíte nadbytkem podkožního tuku, může vaše zdraví skrytě ohrožovat viscerální tuk.

InBody je neocenitelná pomůcka při zjišťování efektivity a dodržování redukčního režimu či jen úpravy stravování a zvýšení pohybové aktivity. Zjistíme na něm, zda člověk jí pravidelně, zda mu neubývá svalová hmota a naopak, zda redukuje tuky a poměr svalové hmoty se zvyšuje. To žádná klasická váha nikomu nepoví. Nemůže tak dojít k mylnému názoru, že člověk, který se snaží jíst dle zásad zdravé výživy a přidá pravidelnou pohybovou aktivitu, nehubne, jelikož nevidí žádnou změnu na váze či dokonce může přibrat. Většinou jde o nárust svalové hmoty, která nahradí část tukovou. Pravidelné vyšetení na InBody je velmi motivační, protože vidíme všechny změny, které se v tělě odehrávají při změně stravovacích návyků a zvýšení pohybové aktivity.

Biogenní prvky jsou prvky nezbytné pro život, tzv. životatvorné. Dělíme je na makrobiogenní (s podílem >0,005 %) a mikrobiogenní. Makrobiogenní prvky: -vázané v molekulách (uhlík, kyslík, vodík, dusík, fosfor, síra) -volné ionty ( draslík, hořčík, vápník, sodík, chlor)

Index tělesné hmotnosti je číslo používané jako indikátor podváhy, normální tělesné hmotnosti, nadváhy a obezity, umožňující statistické porovnávání tělesné hmotnosti lidí s různou výškou. Index se spočítá vydělením hmotnosti daného člověka druhou mocninou jeho výšky. Všeobecně je BMI pod 18,5 považováno za podváhu, která může být příznakem nějaké poruchy stravování či jiného zdravotního problému, zatímco BMI nad 25 se považuje za nadváhu a nad 30 za příznak obezity. Tyto hranice platí pro dospělé starší 20 let.

Používá se jako ukazatel distribuce tuku v těle. Rozlišují se dva typy -1. mužský (androidní, jablkový, centrální) – tuk se ukládá v břišní oblasti, typ je zdravotně méně příznivý než ženský, 2.ženský (gynoidní, hruškovitý, periferní)- tuk se ukládá v oblasti hýždí a stehen. WHR = obvod pasu (cm) / obvod boků (cm)

Metabolický typ je určen genetickou dispozicí individuální schopnosti každého organizmu metabolizovat (přeměňovat v energii a stavební jednotky) různé potraviny. Máme tři základní typy - sacharidový, proteinový a smíšený.

Plody kustovnice čínské jsou známy jako kou-čchi a jsou populární jako doplněk zdravé výživy. Odvar z plodů a kůry z kořene kustovnice čínské je využíván v tradiční čínské medicíně. Plody kou-čchi zná velmi dobře každý Číňan a určitě vám rád prozradí, že jsou vhodné především pro muže ve středních letech. Ale nejen pro ně. Podle tradiční medicíny mají kou-čchi sladkou chuť, neutrální povahu a působí na meridiány jater a ledvin, dále vyživují krev, rozhojňují jin i jang, tonifikují játra a ledviny, zvlhčují plíce a také zlepšují zrak, jehož ostrost podle tradiční čínské medicíny závisí právě na stavu jater. Muži ve středních letech (a nejen v Číně) potřebují často posílit jin jater a ledvin, zvláště pokud jej dosud neuvážlivě vyčerpávali (např. při častém sexu či nadměrném požívání alkoholu). Nepostradatelný doplněk stravy - Kou-čchi se v Číně prodávají doslova na každém rohu: v lékárnách, na trzích, ale i v samoobsluhách. Pro Číňana se jedná o naprosto nepostradatelný potravinový doplněk, po kterém dychtivě sáhnou i ženy. Plody kou-čchi totiž také zpomalují stárnutí. A která žena by nechtěla být věčně mladá? Kou-čchi se přidávají k různým jídlům nebo se z nich připravuje odvar. Tradiční čínská medicína je využívá i v léčebných formulích při léčbě nemocí z nedostatku jinu, které jsou doprovázeny žízní, včetně např. tuberkulózy či cukrovky v jejich počátcích, dále při závratích, zhoršeném vidění a chronickém kašli. Tyto plody se doporučují i při léčbě lupénky či impotence. Moudrost starých Číňanů potvrdil i nedávný výzkum plodů kustovnice čínské. Bylo zjištěno, že kou-čchi podporují imunitní odezvu organismu a redukují počet antigenů, které souvisejí s alergickými onemocněními. Z tohoto důvodu se využívají i při léčbě lupénky (často pří kondici související s nedostatkem jinu). Kustovnice rovněž zvyšuje fagocytózu retikuloendotelového systému, zlepšuje imunitu a krvetvorbu a ovlivňuje i snížení krevního tlaku. Také afrodiziakální vlastnosti plodů kustovnice byly do jisté míry prokázány. Když totiž muži, kteří měli problémy s potencí, užívali kou-čchi nebo likér z nich připravený, zvýšila se hladina mužských pohlavních hormonů v jejich krvi a pacienti byli vitálnější. Na přípravu odvaru se doporučuje asi 6-18 g sušených plodů denně.

Pro pickles je typické kvašení za pomocí bakterií mléčného kvašení. Odjakživa byly součástí jídelníčku našich předků, dokud je nevytěsnil potravinářský průmysl. Naštěstí si lidé začínají znovu uvědomovat hodnoty domácích výrobků a zase se k nim navrací. Pickles obsahuje velké množství vit.C, B1, B2, B6, K2, enzymů, minerálů - hořčík, draslík, fluor, dále laktobacilů a kyseliny mléčné. Pokud si dáte denně 2 polévkové lžíce tohoto zázraku, nepřekvapí Vás chřipka ani nachlazení ;-). Jednoduchá příprava : Můžete použít libovolnou zeleninu (bílé a červené zelí, cibuli, mrkev, červenou řepu, petržel, křen, ale také třeba cuketu, okurku, rajčata, květák, ředkvičky, ředkve nebo kapustu). Zeleninu nakrájíme na libovolné menší kousky nebo nastrouháme, můžeme přidat sůl nebo kmín, dobře smícháme, až pustí šťávu a napěchujeme do zavařovaček nebo speciálních nádob na pickles. Důležité je, aby byla zelenina celá ponořená, pokud nestačí vlastní šťáva, dolijeme (nejlépe převařenou)studenou vodou. Dbáme na dobrou hygienu, aby nám časem pickles nezplesnivěly. Zatížíme pružinkou nebo něčím dle fantazie a dáme na 3-5 dnů kvasit v pokojové teplotě. Poté dobře uzavřeme a dáme do lednice, abychom zastavili kvašení. Takto nám zelenina vydrží až 3 měsíce.

Přepuštěné máslo či výstižněji přečištěné máslo, v Indii známé jako ghí, je tradiční úprava másla, která byla jako samozřejmost používána i u M. D. Rettigové (jako přepouštěné máslo), ale jistě i mnohem dříve. Připravuje se pomalým přepouštěním (rozehříváním v nádobě ve vroucí vodní lázni) másla, kdy se z něj odstraňuje voda a ostatní příměsi až zbude čirý tuk žluté barvy, který má vyšší bod přepalování (200-250 °C) než původní máslo (150-180 °C) a mnohem delší trvanlivost i mimo lednici, kde je pak prakticky věčný. Správně připravené uchovávané v uzavřených nádobách na chladném a suchém místě vydrží měsíce. Přepuštěné máslo se používá na smažení nebo pečení, kde se cení nejen jeho výše uvedené vlastnosti, ale i jeho slabě nasládlá jemně oříšková chuť a vůně.

Na světě existují stále ještě místa, která nebyla lidskou rukou tknutá. Příkladem mohou být majestátné Himaláje se svými bohatými nalezišti soli. Ta, na rozdíl od běžné soli kuchyňské či mořské, uchovává až 84 nejrůznějších minerálních látek ve své nejpřirozenější a nejčistší podobě. Díky svému optimálnímu složení ji už netřeba ničím obohacovat, což není pravidlem u obyčejného chloridu sodného, který navíc velmi často obsahuje protihrudkující a protispékavé látky. Co se mořské soli týká, její čistota při současném znečištění moří bývá sporná. Himalayan salt

Bulgur je označení pro předvařenou nalámanou celozrnnou pšenici, která se používá jako součást pokrmů. Vyrábí se tak, že se pšenice vypere, usuší, podrtí na menší kousky a síty roztřídí podle velikosti zlomků na různě hrubé frakce. Bulgur je již předvařený (na rozdíl od jednoduše drcené pšenice označované jako šrot), a to usnadňuje jeho další využití v kuchyni. Mnohdy ho stačí jen nechat nabobtnat ve vodě a smíchat s dalšími ingrediencemi bez následného tepelného zpracování. Nejznámější uplatnění bulguru je v libanonském salátu tabouli, ale dá se využít také v řadě zeleninových nebo masitých jídel (pilaf, falafel, kibbeh). V české kuchyni se bulgur používá do nádivek, karbanátků, polévek nebo jako příloha k masům. Bulgur je lehce stravitelný a má příznivé nutriční složení, protože obsahuje vlákninu, vitamíny a minerály.

Jeho rozdrcením, usušením či vylisováním vzniká zelený prášek, který se smíchá s vodou nebo s ovocným džusem. Mladý ječmen obsahuje vitamíny B, C, E, H, K, cholin nebo beta-karoten. Dále se v něm nachází až 70 různých minerálů a stopových prvků. Mladý ječmen podporuje trávení, pozitivně ovlivňuje krevní obraz, urychluje regeneraci tkáně a poskytuje antioxidační ochranu.

Lepek, jinak také gluten, je směs dvou bílkovin, gliadinu a gluteninu, které se nacházejí společně se škrobem v endospermu semen některých obilnin, především pšenice, žita a ječmene. V případě pšenice představuje dokonce až 80 % z bílkovinového obsahu. Jde o důležitou součást tradiční evropské kuchyně, kvalitou a množstvím lepku je dána kvalita pšeničné mouky a kvalita těsta z ní vytvořeného. Dobrý lepek dává těstu pružnost a gumovost, která se projeví i na výsledném pečivu. Množství lepku v mouce se udává v procentech, kvalita lepku je udávána pomocí bezrozměrné veličiny gluten index. U části populace se projevuje nesnášenlivost lepku, tzv. celiakie. Lepek je také jedním z potenciálních alergenů. V případě celiakie a mnohdy také v u osob alergických na lepek je třeba dodržovat bezlepkovou dietu.

Tempeh nebo také tempe je javánský potravinový produkt, který je tvořen sójou a vzniká fermentací. Obzvláště je oblíbený na ostrově Jáva, kde jde o hlavní zdroj proteinů. Stejně jako tofu je tempeh vyráběn ze sojových bobů; tempeh je ale zcela jiným produktem s odlišným nutričním složením a strukturou. Díky fermentaci získává tempeh nejen vysoký podíl proteinů, vláknin a vitamínů, ale také intenzivnější aroma. Právě pro jeho výživnou hodnotu je produkt používán ve vegetariánské kuchyni, někdy je i brán jako náhražka masa. Ovšem tempeh byl označován jako „javánské maso“ už dlouho předtím, než lidé objevili jeho výživnou hodnotu.

Kuskus je jednou ze základních potravin severoafrické kuchyně. Jedná se o spařenou a do kuliček tvarovanou krupici z pšenice, ječmene nebo prosa. Kuskus se při přípravě nevaří, ale zalévá vroucí vodou nebo vařícím pokrmem. Kuskus je hlavní složkou nebo přílohou mnoha jídel z rozličné zeleniny jako například z rajčat, mrkve, dýně, cukety, zelí a většinou i masa, ať už drůbežího, hovězího, jehněčího, nebo také ryby. Typickým kořením na kuskus je ras el-Hanout a pro ostřejší chuť se používá harissa. Studený se kuskus podává hlavně jako salát s mořskými plody nebo se používá pro přípravu taboulé. Hodí se také k přípravě sladkých jídel, například s mlékem, rozinkami nebo mandlemi. Kuskusu podobný vzhledem, chutí i použitím je v dnešní kuchyni zdomácněný bulgur. Rozdílem oproti kuskusu je, že se nejedná o krupici, ale o pšeničné krupky.

Škrob je polysacharid složený ze dvou různých polysacharidů: amylózy a amylopektinu, tvořených několika tisíci až desetitisíci molekul glukózy. Škrob kromě glukózy obsahuje v malém množství lipidy, proteiny a zhruba 25–35 % vody. Škrob není alkoholicky zkvasitelný, teprve enzymaticky (v trávicí soustavě živočichů včetně člověka) se odbourává na zkvasitelné sacharidy. Jedná se o polysacharid s funkcí zásobní látky. Zvláště bohaté na škrob jsou brambory, banány, obilniny a tapioka. Podle surovin, ze kterých je vyroben, rozeznáváme škrob bramborový, kukuřičný, pšeničný, rýžový a jiné. Získávání škrobu je mechanické – surovina je rozdrcena a škrob je z ní získán vypíráním.

Tofu je jídlo vyráběné srážením sojového mléka se sádrou (případně jinými prostředky). V asijské kuchyni se tófu využívá ve slaných i sladkých jídlech a je ceněno především pro svou schopnost přejmout chuť ostatních použitých přísad. V Evropě a Americe je tófu spojeno především s vegetariánstvím a veganstvím, jelikož jej díky vysokému obsahu bílkovin lze použít jako náhražku masa. Tófu lze různými způsoby ochucovat a přidávat do něj rozmanité přísady, např. zeleninu, mořské řasy či bylinky; na trhu existuje též tófu uzené, marinované apod. Výrobci zdravé výživy dodávají další výrobky či polotovary odvozené z tófu nebo vyrobené obdobnou technologií, jako jsou karbanátky, pomazánky, či salámy.

Mají protizánětlivé účinky, jsou nezbytné pro vývoj očí, mozku, nervovou soustavu a kardiovaskulární funkce. Jejich celkové množství v buněčných membránách určuje, jestli je člověk v zánětu nebo jestli je vystaven riziku civilizačních nemocí. V přírodě se vyskytují pouze za přítomnosti polyfenolů, bez kterých je tělo nevyužije. V dnešní době je jejich suplementace téměř nezbytná, suplementy však musí obsahovat i polyfenoly.

Jedná se o antioxidanty, bioaktivní látky vyskytující se v rostlinách s vysoce protizánětlivým účinkem. Chrání rostliny před škůdci a živiny před oxidací (znehodnocením). Díky nim může naše tělo vstřebat a využít důležité živiny, proto jsou nezbytné i v doplňcích stravy. Jejich protizánětlivý efekt je využíván především u zánětů kloubů (revmatoidní artritida).

Jde o přirozenou reakci organismu na zvýšenou zátěž, úraz, nemoc, apod. Díky zánětu proběhnou v těle reparační procesy, dochází k obnovení poškozených tkání. Ve zdravém těle se díky výskytu omega-3 mastných kyselin zánět zavčas zastaví. Pokud ale nemáme dostatek omega-3 a máme naopak přebytek omega-6 (prozánětlivé), pak zánět přejde do chronické formy a vznikají vleklé zdravotní potíže. Množství omega-3 a omega-6 si sami regulujeme naší stravou.

Nejsilnější přirozené imunomodulátory. Jedná se o sacharidové látky, které vyživují imunitní buňky a aktivují jejich maximální výkonnost. Nejúčinnější jsou betaglukany z pekařských (pivovarských) kvasnic. U doplňků stravy je důležitá jejich čistota.